Ondřej Landa

Hlubinná antropologie je intelektuální oblast, která si bere za cíl umožnit člověku orientovat se v nepřeberném množství technik a cest, zabývajících se hledáním smyslu lidského bytí. A také mu poskytnout určitý základní vhled do praxe, která tento smysl odkrývá.

Antropologií jsem tuto oblast nazval proto, že se stejně jako konvenční antropologie zabývá člověkem (z řečtiny antropos-člověk, logos-slovo). Hlubinnou jsem ji pak nazval proto, že jí více než cokoli jiného zajímá bytostná podstata člověka a jeho esenciální (hlubinné) vazby na tento svět.

Hlubinná antropologie stojí již řadu let v popředí mého intelektuálního a vědeckého zájmu. A velmi rád bych ji označil za opravdový vědní obor. Avšak obávám se, že něco takového by ve vědeckých, ani v laických kruzích nebylo přijímáno bez určitých striktních výhrad. Na něco takového je totiž tento obor příliš interdisciplinární a holistický a narozdíl od konvenční, striktně exaktní intelektuální vědy, nezahrnuje do svých nástrojů jen chladné zákony logiky a slov a nevyznává oči jako dominantní a nebo dokonce jediný smyslový orgán poznávání. A nakonec, i samotný hlavní předmět zkoumání hlubinné antropologie je přecijen na konvenční vědu asi příliš “ezoterický” a nesnadno uchopitelný.

Přesto, pro mě osobně, hlubinná antropologie vědním oborem je. Vědu ctím jako základní a poměrně vyspělý gnozeologický systém, jehož pomocí západní člověk poznává svět. A neboť jsem se sám narodil jako zápaďan (který v minulosti ještě navíc studoval čtyři vědní obory na třech různých fakultách), vědecký způsob pohledu na svět a jeho uchopování je vlastní významné části mé osobnosti. A tak i můj přístup ke zkoumání duchovních cest je vědou nutně poznamenán.

Při svém bádání jsem postupoval velmi racionálně a empiricky. Opakovaně jsem experimentoval s novými poznatky a ověřoval si a vyvracel nezměrné množství nejrůznějších hypotéz. A skrze pečlivou analýzu a kritický odstup jsem se vždy snažil získané zkušenosti a poznatky zpřístupnit svému západnímu intelektu a zobecnit je do určitých širších teorií a zákonů. Potud mě vedl duch vědy i mé vlastní kulturní naladění.

Ovšem, jak mi už samotný hlavní předmět mého bádání káže, nakonec jsem ve svých výzkumech musel vždy jít ještě o krůček dál. Musel jsem nakonec překročit hranice logiky, analýzy a vlastních experimentů, a vrhnout se zas a znovu do náruče neuchopitelného bytí. Být vždy připraven zahodit veškeré své dosavadní teoretické koncepce a intelektuální závěry a skočit do neznáma, v němž se všechno mé vědění pokaždé rozplynulo jako vzduch.

Takovýchto skoků jsem přitom učinil nespočet. Nespočet plaveb po neznámých vodách vlastního nitra. A mohlo by se to zdát, z pozice mého vědeckého intelektu, dost zoufalým a marným počínáním. Ovšem pokaždé, když jsem se vrátil zpět do svého běžného stavu vědomí, vždy trošku změněný, občerstvený a celistvější, jsem s překvapením zjistil, že i mé teoretické poznání se o kus rozrostlo a pročistilo. Jak zvláštní. Neváhal jsem tedy skákat zas a znova.

Tímto způsobem jsem pak v průběhu let postupně kultivoval a čistil svůj intelekt, odděloval zrno od plev a krůček po krůčku vybíral ze svých poznatků jen to podstatné. Až nakonec opravdu zůstalo jen jakési jádro. Jádro mého poznání o duchovních cestách, které sice často mění slova a svou vnější podobu, ale nakonec zůstává v zásadě neměnné a stálé.

A toto jádro bych se teď rád pokusil sdílet. Podělit se o to co jsem za těch čtrnáct až patnáct let svého intenzivního výzkumu objevil a našel.

A začnu přitom rovnou u oněch skoků do neznáma, neboť ty zejména nakonec stojí za vznikem tohoto prapodivného oboru, jenž jsem nazval hlubinnou antropologií. A ty samotné jsou snad tím nejdůležitějším, co stojí v jádru každé opravdové duchovní praxe.

video: Co je hlubinná antropologie

Průlomy

K tomu, aby člověk poznal, čím na tomto světě opravdu je, aby poznal svůj smysl a naučil se plně prožívat svůj přitomný čas a prostor, k tomu je třeba, aby nejprve navázal kontakt se svou nejhlubší podstatou.

To se obvykle děje skrze určitý vnitřní průlom. A to, ať už v oblasti fyzické, mentální nebo emocionální. Člověk při něm svým vědomím překročí hranice běžně prožívaných pocitů, uvolní se ze sevření svých obvyklých mentálních parametrů a rozšíří vnímání své vlastní tělesnosti. Zkrátka, vstoupí do prostoru neuchopitelného ne-já, který se nedá charakterizovat žádnými slovy a myšlenkami, ani dost dobře připodobnit k žádnému doposud prožitému zážitku. Toto je něco co se běžně označuje jako transcendentní zkušenost.

Osobně jsem absolvoval takových velkých a zásadních průniků několik. A každý z nich mi ukázal mou pravou podstatu vždy trošku jiným způsobem.

Snad vůbec poprvé to bylo v roce 2007, kdy jsem se vypravil na své vůbec první delší ústranní a osamělou pouť přírodou. Trávil jsem tehdy tři týdny sám v lesích severních Čech, experimentoval s půsty a fyzickým vypětím, a často čelil tak intenzivnímu strachu a pocitu osamění, až se mi sdrce svíralo téměr nesnesitelnou úzkostí. Poprvé jsem se tam však tehdy dotkl svého vnějšího vědomí těla, které mi ukázalo zcela novou dimenzi vnitřního bezpečí. A po jednom obzvláště silném zážitku, během noční bouře, jsem pak ráno, uprostřed rozkvetlých luk Česko-Saského Švýcarska objevil Zazen.

Následujicí tři důležité průlomy se odehrály v japonsku v letech 2008 a 2009. Dva z nich přitom náleží k workshopu tanečníka Mina Tanaky.

V prvním zážitku, v létě v roce 2008, jsem skrze intenzivní Tanakovo cvičení s příznačným názvem “Obraz mumie”, poprvé přímo pronikl do hlubších energetických vrstev skutečnosti. Byl jsem v tu chvíli schopen opustit své rigidní vnímání hmoty a prožívat sám sebe a okolní svět jako souhru nejrůznějších forem proudění téže prazákladní životní energie (více o tom píši ve své knize Min Tanaka a japonská cesta těla)

Podruhé jsem pak, ve stejném roce, překročil hranice své běžně vnímané identity při pouti do japonské horské oblasti Joshino-Kumano. Šlo tehdy o posvátnou vysokohorskou stezku stráženou hnutím budhisticko-šamanských horských mnichů jménem Shugendó, jejichž praktikami jsem se během své pouti nechával inspirovat. V tomto vysoce posvátném prostoru se mi pak, po vyčerpávajících pochodech a stravovacích omezeních, na samotné hranici mého fyzického a emočního vypjetí, poštěstilo vstoupit do jemného a svobodného prostoru jakési “vyšší mysli” a navázat kontakt s tajemným hlasem nad vrcholkem vlastní hlavy (více o tom v mé knize Japonsko tělem).

Třetí a snad nejdůležitější průlom se pak odehrál v následujícím roce 2009 během dalšího workshopu Mina Tanaky. Tentokrát ho katalyzoval hluboký rozhovor se samotným Minem, který měl příznačný “zenový” charakter. Min Tanaka tehdy, opět v okamžiku mého intenzivního vnitřního vypětí, směřoval svá slova přímo do jádra mých úzkostných stavů a přímým protržením mého já mě přivedl do dosud netušených prostor vnitřní lehkosti a štěstí. Můj učitel se tehdy dotkl mého základního existenčního problému a na krátký, ale nesmírně důležitý okamžik, mi pomohl naplno prožít stav absence strachu ze smrti. Od té doby jsem už byl pak navždy vybaven lékem na veškerá úzkostná sevření své mysli.

A poslední z důležitých zážitků, který bych rád zmínil, se odehrál jen chvíli po mém návratu z Japonska, kdy jsem se po požití silného oleje, vzniklého při mé vlastní výrobě konopného léku, předávkoval látkou THC. Byla to další velmi intenzivní zkušenost bruslící na samé hranici snesitelnosti. Zažíval jsem tehdy stavy na pokraji opravdového šílenství a byl jsem v tu chvíli přesvědčen, že mi hrozí nebezpečí ztráty veškeré příčetnosti a zatemnění mého spojení s běžným prožíváním reality. Toto přesvědčení ve mně pak konsekventně vyvolávalo pocity nepopsatelné hrůzy a panického děsu. Strach z fyzické smrti se tehdy převlékl do hávu smrti mentální a já jsem urputně hledal cestu ven z této vnitřní krize. Naštěstí mi byla v tu chvíli dopřána další opravdová milost “z hůry” a já jsem pak s definitivní platností uvěřil v instantní moc a majestátní působnost, která se skrýva v aktu pokorného přijetí.

Studium

Následující léta jsem zasvětil studiu nejrůznějších kultur a praktik, které mi dovolovaly nově objevené komnaty mého vědomí znovu otevřít, posílit a prohloubit. Vystavoval jsem se nejrůznějším zkouškám a vyhledával zkušené jedince a duchovní autority, které by mé zážitky potvrdily a pomohly mi mé nově probuzené duchovní uvědomění ukotvit. A nacházel jsem je, odevzdával se do jejich péče a studoval s nimi. Tímto způsobem jsem pak dostal svá rozličná jména (více zde nebo v sekci ETNOGRAFIE) a naučil se způsobům, jak ke svému bytostnému základu hledají cestu Maorové, budhisté, jógíni, muslimové, křesťané a celá řada jiných, s nimiž jsem se setkal a jejichž cestu jsem ochutnával.

Ovšem, je třeba zdůraznit, že v popředí všech mých učitelů a rádců stál nakonec vždy hlas mého vlastního srdce a těla, a řízení osudu, které mě vytrvale směrovalo k zážitkům a výzvám, jichž mi bylo na mé vlastní cestě zrovna třeba. Jednou z těchto nedávných velkých výzev života, která mi nabídla celou sérii zážitků zprodřekovávající uvolnění z existenciálních pout a připomenutí mé pravé podstaty, byla pak jistě ztráta mé dcery. V tomto dlouhém a komplexním zážitku jsem pocítil intenzivní sílu sevření (a následné překonání) jedné z nejmocnějších identit, která člověka poutá ke světu a která mu nepřipravenému může lehce zastřít jasné vidění. Tou silou je identita rodiče. Avšak toto už je kapitola sama pro sebe...

Jednotící prvek

Při svých studiích jsem se vždy pokoušel najít nějaké společné principy, které byly všem mnou studovaným duchovním cestám a praktikám vlastní, a které by mi u té které cesty pomohly proniknout přes nezměrnou bariéru nejrůznějších náboženských a filozofických interpretací a dostat se k tomu opravdu podstatnému. Zajímalo mě, jakým způsobem uspokojují svou základní potřebu po souznění se sebou samými a s okolním světem lidé různých kultur a vyznání. A také, zdali existuje něco, co všechny tyto kultury spojuje - nějaký společný postup či neustále se opakující vzorec. Hledal jsem něco co překonává náboženský svár a povrchní rozdílnosti a jako neviditelná linka se táhne napříč veškerým lidským usilováním o sebenaplnění.

A to něco jsem našel. Malou světelnou nitku jasně a přímo se proplérající jinak spletitým a chaotickým světem náboženství a spirituality. Jakousi mapu a loď s kormidlem, pomáhající mi najít ten správný směr.

Nejde přitom o nic většího, než o určitou základní klasifikaci a třídění duchovních cest z hlediska toho, jakým způsobem přistupují k hledání prvotního principu bytí a hlubších úrovní reality. Klasifikaci možná prostou a málo vznešenou, ale takovou, kterou jsem shledal na své vlastní cestě a v nutkavé potřebě orientace, velmi užitečnou a nápomocnou.

Rozdělení duchovních cest a základní principy praktikování

Od jednoho vietnamského zenového mistra si teď vypůjčím takovou malou metaforu: Představme si tuto realitu jako moře. Moře s nespočtem vln. Tyto vlny reprezentují jednotlivé fenomény tohoto světa, které můžeme svým vědomím identifikovat a určitým způsobem ohraničit. Strom, židle, člověk, zvíře, to všechno spadá mezi tyto fenomény. Ale také vzduch, světlo, myšlenka nebo pocit. To vše zde exituje, to vše spolu vzájemně interaguje a tvoří tento svět. Podobně, jako vlnky na moři.

A každý tento fenomén má svůj vlastní základ, z něhož vyrůstá a jehož prostřednictvím je propojen s ostatními. Každý má svojí bytostnou podstatu. Touto podstatou je, v naší metafoře, voda...

1. Dva rozměry

Smyslem jakekoli duchovní cesty a od ní se odvíjející praxe je přivést člověka-vlnu k jeho bytostné podstatě-k vodě, a vědomě ho integrovat do světa vzájemně propojených fenoménů. Při sledování tohoto cíle ho přitom může vyslat dvěma základními směry.

Jeden směr je, řekněme, horizontálního, a druhý spíše vertikálního charakteru. První je orientován vně, druhý dovnitř. Vlna se na své cestě za vodou může obrátit buď k ostatním vlnám, nebo směřovat svou pozornost k sobě samé. Takové jsou její dvě základní možnosti. Buďto bude hledat to co ji spojuje s ostatními a nebo se bude pídit po tom co jí, jako její základní esence, tvoří.

První cestu si pojďme nazvat komunikativní, protože se primárně zabývá interakcí lidského vědomí s vnějším světem a s fénomeny, které tam nalézá. Druhá cesta by se pak dala nazvat cestou izolovanou nebo samo-statnou, neboť se naopak snaží spíše omezit komunikaci s vnějším světem a proniknout hlouběji do sebe sama.

Každému z nás je jistě známa nějaká duchovní praxe, v níž se člověk zabývá primárně svým okolím a ostatnímí lidmi, živými tvory, objekty a smyslovými vjemy vůbec. Můžeme si například představit poslech duchovní hudby, interakci s mistrem či guruem nebo nejrůznější rituály pracující se zemskými elementy. Patří sem také rozličné formy obětin a práce s posvátnými předměty nebo i vědomé přístupy k potravě a k jedení jako takovému. A na mysl může nakonec vytanout i meditační chůze s procítěnými doteky chodidel se zemí, milování s partnerem nebo hlubší komunikace s rostlinami a zvířaty. Seznam by byl jistě dlouhý a každý si ho může doplnit po svém.

Na druhé straně pak existují určité formy izolované praxe, kde si můžeme jmenovat například meditaci Zazen, osobní modlitbu a celou řadu jiných praktik, které si často spojujeme se statusem mnicha nebo poustevníka. Izolovaná praxe totiž vyhledává samotu a alespoň dočasně se vzdaluje a uzavírá světu, aby se mohla přímo věnovat individuálnímu lidskému nitru. Je pro ní charakteristický soukromý prostor a intimní chvíle se sebou samým.

Jedinečnost

K tomu či onému druhu praxe se pak i pojí určitý lidský charakter - základní rysy osobnosti, ale i určitá specifika vážící se k tomu kterému pohlaví. Člověk extrovertní a vně orientovaný bude přirozeně více tíhnout ke komunikativní praxi, zatímco introvert více k té izolované. Toto hledisko pak můžeme opatrně rozšířit i na širší lidskou skupinu nebo dokonce na celé společnosti a kultury. Každý si jistě dokáže představit nějaké širší sociální celky a kultury, které jsou specifické svou otevřeností a vášní pro komunikaci a společenský život. A potom naopak ty, kde jsou lidé spíše uzavření a introvertně zaměření. Je nasnadě, že ta či ona kultura pak obecně tíhle spíše k té či oné převládající formě duchovní praxe.

Co se pak týče genderových souvislostí, tak platí, že horizontální cesta sebou obecně nese spíše femininní a vertikální cesta spíše maskulinní rysy. K jedné se váže praxe hlubin života, syntéza a vzájemné propojení všech věcí, lidí a živých tvorů. Ke druhé pak spíše posvátný klid smrti a vzájemné oddělování a analýza fenoménů a forem. Jsou-li jedinci femininně či více maskulinné zaměření, budou pak podle toho i vyhledávat praxi, která více ladí jejich genderovému naladění.

Ovšem, při tomto hodnocení musíme být opatrní. Je třeba nezapomínat, že člověk není stroj, nýbrž velmi komplexní a složitá organická bytost. A i jeho základní přirozenost má tedy více celostní ráz.

Každý z nás je namíchán z různých ingrediencí. A každý má v sobě tedy jistě kus introverta i extroverta, v každém jsou v různých poměrech zastoupeny maskulinní i femininní rysy. A stejně tak co se týče lidských kultur a společností. Není tedy dobré brát tuto klasifikaci doslova. Je to jen jakési pomocné vodítko. Nakonec je ze všeho nejdůležitější celek a jednota. A každý, kdo se chystá k určitému duchovnímu praktikování, by se měl vždy držet tohoto základního pravidla.

Ten který prvek může u toho kterého člověka převládat, to jistě. Ale je třeba si uvědomit, že k harmonickému fungování jsou nakonec vždy třeba oba. 

Jednota

Obě popsané cesty, komunikativní i izolovaná, sledují týž smysl. Liší se jen ve svých projevech. Toto je velmi důležitý bod. Bohužel se na něj ale příliš často zapomíná. A je pak škoda, když kvůli neznalosti této základní diferenciace vznikají smutné a obvykle naprosto zbytečné konflikty a nedorozumění.

Jedni říkají: “Boha nehledej vně, Boha můžeš nalézt jedině uvnitř.” Velmi trefné prohlášení. Ovšem pouze v určitém kontextu. A rozhodně není dobré, stane-li se z něj dogma. Z takové perspektivy pak totiž lidé lehce opovrhnou či dokonce s despektem pohlížejí na jakoukoli komunikativně zaměřenou praxi a to je veliká škoda. Boha lze totiž hledat i vně sebe sama, uvnitř světa.

Vaření, péče o rostliny, pletení nebo třebas práce s koňmi může být stejně tak adekvátní cestou k vnitřnímu naplnění jako ony všem známé a uznávané duchovní formy praxe typu meditace nebo modlitba. Pokud je přítomna ta správná motivace a pokud se z bytostné podstaty člověka nestane jen jakási výkonostní meta, jíž je potřeba dosáhnout (nebo dokonce myšlenka a objekt, které je třeba uchopit a vlastnit), nic nebrání kuchaři nebo přadleně dosáhnout svým usilovaním téhož výsledku jako dlouho meditující mnich v jeskyni. A pokud je člověku motivací zisk, pak ani ta nejvyspělejší meditace a nejvznešenější motlidba nemá opravdu šanci na úspěch.

U samo-statné, izolované praxe člověk hledá svou vnitřní intimní svátost. Ale zároveň by neměl zapomínat na to, že zůstává lidskou bytostí. Bytostí s jejími přirozenými vazbami na okolní svět, které jsou rovněž posvátné. Ačkoli se tedy člověk noří do sebe sama, je třeba vždy, alespoň koutkem vědomí, zůstávat vůči okolnímu světu otevřený. Netřeba s ním vstupovat do přímé interakce a reagovat na nejrůznější pokušující vnější impulsy, to nikoli. Ale je minimálně třeba zůstávat vnímavý a bdělý. Jinak se člověk může svému přirozenému lidskému stavu až příliš vzdálit a místo toho, aby našel a občerstvil svého ducha, dost možná se spíše ztratí sám v sobě a stane se otrokem hlubin vlastního ega.

A pak jsou zde jiní, kteří říkají: “Neutíkej od světa. Nezavírej se do své ulity. Je zcestné a sobecké zabývat se sám sebou. To vede jen k egoismu.”

Je na tom také kousek pravdy. Egoismus a sebestředné zahledění se do sebe sama rozhodně není nikterak užitečná věc. Ovšem ono je stejně tak zcestné se ve svém duchovním ubírání jakkoli upínat jen k vnějším fenoménům a přehlížet vlastní nitro. Každému, někomu více, někomu méně, je občas třeba schovat se do své “ulity”. A každému je občas třeba, alespoň na krátký čas, částečně se uzavřít vnějšímu světu a zabývat se plně sám sebou. To není únik, to je ústraní. Člověk, jenž jde cestou vlastního nitra, zcela instinktivně a správně vyhledává klid, ticho a samotu, protože to jsou ty nejlepší podmínky pro jeho praxi - pro posvátnou praxi mnicha-poustevníka, která je stará jako lidstvo samo.

A nakonec: Ani v samotné komunikativní praxi člověk nikdy přímo nepopírá sám na sebe ve prospěch druhého. Spíše se zaměřuje na jakýsi mezi-prostor. Je to vztah sám, jemuž se odevzdává a jenž je jakousi třetí realitou vznikající mezi ním a druhým. Zaměřuje se na to, co je mezi ním a vnějším objektem a na to co je spájí. Hledá nitro a nejhlubší podstatu fenoménu, který má před sebou, ale přitom si neustále uvědomuje i sebe sama a ví, že podstata druhého nakonec není nijak odlišná od té jeho. Při tomto hledání doopravdy nikdy zcela nepopírá sám sebe, protože ke komunikaci jsou vždy třeba minimálně dva. Alespoň na počátku. Bez toho to zkrátka nejde. Bez toho není žádné komunikace.

Pokud se člověk nechá druhým příliš pohltit, jeho vlastní cesta se vytrácí a on sám se stává jen otrokem vnějšího světa. A při tom, samozřejmě, svou bytostnou podstatu zcela míjí.

Vzájemnost

Oba dva základní směry duchovního ubírání vedou tamtéž. A zároveň jeden k druhému. Já osobně jsem například přirozeně spíše individualisticky zaměřený člověk, a tak je mi izolovaná praxe více než blízká. Ovšem navzdory tomu snad všechny mé velké duchovní průlomy následovaly po nějakém silném vnějším impulsu.

A naopak, v období, v němž jsem žil v dlouhodobém intimním vztahu, patřila má vnitřní procitnutí, nalezená skrze izolovanu praxi, k těm nejhlubším. Ze zkušenosti s oběma druhy praxe pak vím, že i v každodenním počínání vede intenzivní praktikování jednoho směru nakonec vždy k tomu druhému a naopak.

Komunikativní praxe, pro níž je typický pohyb, improvizace a značná variabilita forem (neboť základní charakteristikou vnějšího světa je neustálá transformace), nakonec potřebuje své utišení a klid neměnnosti. A typicky stálá a klidná izolovaná praxe, pro níž je naopak charakteristická práce s repeticí či jedinou polohou těla a mysli, ve svých hlubinách zpravidla objeví pohyb a onen nepředvídatelný živelný aspekt reality.

Jedna cesta neustále doplňuje druhou. A tak, přestože člověk ve svém hledání začne svou praxi třebas v horlivém dialogu s vnějšími fenomény, nakonec může s překvapením nalézt sám sebe v klidném usebrání a v hlubokém zanoření do sebe sama. A nebo právě naopak: Začne-li meditací, skončí tancem.

Obě cesty lze od sebe vlastně rozeznat jen ve svých počátečních fázích a v základním přístupu, protože čím jde člověk hlouběji, tím více se vytrácí jakákoli intelektuální orientace a rozlišování. A mizí i poslední stopy jakéhokoli cíle a přesvědčení. Zůstává jen proces.

Lidský duch přirozeně tíhne k rovnováze a harmonii a spolehlivě vede člověka k tomu, co je mu třeba. A jakmile praktikující odsune své já a svým vědomím se začne dotýkat širokých vod své bytostné podstaty, přestává náhle existovat rozdílu mezi komunikativní a izolovanou formou praxe. Mizí hranice mezi subjektem a objektem, vnější se mísí s vnitřním v nejrůznějších poměrech a vše se stává jedním. Vše už je pak jen pouhým bytím, kde není ani praktikujícího ani praxe, ani vlnek, ani vody, ani samoty či dialogu. Jen všezahrnující prázdnota a všepronikající svobodná manifestace ducha.

2. Tři oblasti

Oba dva směry, tak, jak jsem je právé nastínil, jsou dvěma základními formami a kategoriemi praxe, v jejichž rámci lze klasifikovat snad každý vědomý počin člověka v oblasti duchovního bádání. A není v nich nic nepřirozeného ani neobvyklého. Naopak, oba vycházejí ze dvou zcela bežných a základní dimenzí lidského fungovaní.

Každý člověk určitým způsobem interaguje s vnějším světem a každodenně vstupuje do komunikace s přírodou, s ostatními lidmi a s informační sférou. Snad každý na této zemi musí přinejmenším dýchat nebo pít a každý si více či méně často vymění s okolím pár emocí a myšlenek. Stejně tak je pak každý z nás dnes a denně nucen nějak interagovat se svým vnitřním světem. Až do své smrti se každý člověk nachází v nekonečném dialogu s svým vlastním nitrem.

Dva základní směry duchovního ubírání tedy pracují s tím co každý dobře zná. A podobným způsobem se pak dají rozlišit i základní tři oblasti, které určují bližší charakter té či oné duchovní praxe.

Tělo, srdce, mysl

Lidská bytost má tři primární složky od níž odvozuje svou existenci a své základní vlastnosti:

Tělo-hmotná složka, pocity-emocionální (srdcová) složka, a myšlenky a představy - mentální složka.

Každá z těchto složek má ve svých nejhlubších základech spojení s bytostnou podstatou člověka. Duchovně praktikující si může vybrat, kterou z nich si, podle svých osobních vlastností a preferencí, zvolí jako vstupní bránu své praxe. A tedy která z nich, bude-li ji provádět se správnou motivací, s pokorou a odhodláním, se stane jeho nástrojem a cestou k nejhlubšímu vnitřnímu naplnění. Tento jeho výběr přitom odráží některé charakteristické rysy jeho osobnosti, případně naladění celé společnosti z níž vyrůstá.

Jsou cesty, které jsou orientovány fyzicky. Z těch známějších je může reprezentovat například hatha-jóga, taičchi a čchi-kung nebo třeba i tanec a nejrůznější pohybové aktivity (ovšem jen ty zaměřené na proces, nikoli na efekt).

Jiné se zabývají emocionální složkou a samotným lidským já. Zde můžeme jmenovat třeba osobní modlitbu a vůbec jakékoli hlubší a intimní zaobírání se představou osobního Boha.

A nakonec jsou zde mentální cesty, cesty vědění, které reprezentují nejrůznější posvátné knihy a různá hloubání filozofického a teologického charakteru.

Všechny tyto tři cesty jsou platné. Všechny mají svůj velký potenciál nabídnout člověku duchovní naplnění. A krom jejich vlastních specifik, můžeme u každé z nich rozlišit působení obou dvou základních rozměrů, o nichž už bylo pojednáno výše.

Komunikativní a izolované formy

Půjde-li někdo cestou těla komunikativním způsobem, pak ho bude jistě velmi zajímat příroda a způsoby, jimiž on sám přistupuje ke hmotě a k ostatním živým formám tohoto světa. Bude se soutředit na hledání společného duchovního základu a na to co leží mezi těmito formami navzájem i mezi nimi a jím samým. Bude ho velmi zajímat jeho místo v přírodním světě a přirozeném ekologickém řádu této planety. Něco takového je, mimo jiné, typické zejména pro přirodní národy.

Kdo se vydá cestou srdce v její komunikativní formě, ten skrze hluboké citové vztahy hledá univerzální spojení s ostatními cítícími bytostmi a postupně nechává zcela rozplynout své já v druhém (nebo přesněji: ve vztahu k druhému). Něco takového je například charakteristické pro jádro křesťanského učení.

A někdo, v jehož osobních charakteristikách převládá práce intelektu, ten se bude v komunikativní rovině jistě hojně zabývat knihami, poslouchat promluvy a učení moudrých, a snažit se přizpůsobit hloubku svého myšlení k pochopení klíčových idejí, popisujících nejzákladnější principy chodu světa. Toto je typické snad pro všechny literární duchovní proudy.

Paralelně pak, v izolovaných formách praxe, kdy člověk pracuje primárně se svými vlastními vnitřními obsahy, může svojí cestu rovněž dále specifikovat podle toho, zda-li se zaobírá spíše tělem, pocity nebo myšlenkami.

V oblasti těla tak ve svém hledání bude využívat například určité fyzické pozice či sekvence pohybů. V oblasti emocionální se bude zabývat kořenem vlastního já a hledat ty nejzákladnější stavební kameny svého emocionálního světa. A v oblasti mentální se bude pokoušet vypátrat samotný zdroj veškerých svých myšlenek a představ a ladit svou mysl do stavu posvátné prázdnoty.

“Nejlepší” cesta

Výběr cest je opravdu široký. A je přitom v zásadě jedno, jaký směr a jakou oblast člověk zvolí. Neexistuje jedna nejlepší cesta, která je nadřazená všem ostatním. Všechny jsou adekvátní a všechny jsou prověřené nezměrnými zástupy praktikujících napříč kulturami i historií. A kráčí-li člověk upřímě a odhodlaně, cesta sama ho postupně nasměruje tam, kam je mu třeba a navede ho do oblasti, která nejvíce odpovídá jeho přirozenosti.

Není tedy nutné si přiliš lámat hlavu s tím, kterou oblast si do začátku zvolit. Důležité je začít. Vykročit. Praktikovat. Jak vykročit, to nakonec přecijen není zas tak důležité. Vždyť každá složka člověka si zaslouží svůj díl pozornosti a aby se člověk mohl opravdu stávat celistvější bytostí, je třeba rozvíjet je všechny. A protože každému, kdo se zajímá o nějaké duchovní praktikování, by mělo být vlastní i usílí o duchovní život, neuškodí mu, když ke svému dominantnímu způsobu praxe čas od času přidá i nějaký jiný. Prospívá to k růstu jeho náboženské tolerance a vůbec k jeho šiřšímu rozhledu v oblasti spirituality. Ovšem nejen tam... Duchovní praxe má svůj daleký přesah do každodenního života a hluboká vnitřní práce s tělem, s pocity a s myšlenkami vede člověka nejen k jeho bytostnému základu, nýbrž rozvíjí i jeho nejlepší lidské kvality. Čím bohatší bude tedy jeho praxe a čím rozmanitější jeho spirituální zkušenost, o to celistvěji bude směřovat i k naplnění svého nejzažšího a hluboce lidského potenciálu.

3. Dva základní principy

Lidské vědomí je mysteriózní entita, o které je velmi náročné říci něco bližšího. Je to naše nejhlubší identita a kdo bádá po jejím zdroji a původu, musí si ve finále na otázku Co vlastně jsem? beztak odpovědět jedině sám. Ovšem je možné objektivně se zaobírat určitými vnějšími projevy vědomí. Je možné pozorovat, jak vědomí pracuje a jak v tomto světě a uvnitř člověka působí. Z tohoto pozorování lze pak vyčíst i určité základní zákonitosti.

Energie

Je zřejmé, že se vědomí nechává v tomto časo-prostoru unášet na křídlech základní pra-energie a pohybuje se v obvyklých trajektoriích jejího proudění. Toto proudění přitom probíhá ve dvou základních směrech:

Nejjednodušeji řečeno: zevnitř ven a zvenčí dovnitř. Nebo také od zdroje směrem k perifériím a od periférií směrem ke zdroji. Dohromady tvoří tyto dva proudy jakýsi základní tvar (torus), v němž dochází k plné realizaci vědomí a manifestaci lidského ducha.

Od těcho dvou druhů proudění se pak odvíjí dva základní principy konstituující lidský energetický systém. Avšak nejen ten. Prakticky celá příroda, ne-li dokonce celý vesmír, je jednou velikou hrou a tancem těchto dvou principů, jejichž projevy můžeme pozorovat snad kdekoli, kam se oko podívá.

Střídání dne a noci, uplňku a novolunní, slunovratů a rovnodenností, přílivu a odlivu, narození a smti...To jsou jen ty nejběžnější příklady základních energetických cyklů určujících chod našeho světa. Od takovýchto základních cyklů, které mají svou obdobu ve vnitřních procesech těla a mysli, se pak odvíjí celý vývoj a průběh lidského života. A to samé platí pro  duchovní praxi.

Polarity

Dva základní principy se odráží nejen v průběhu práce a ve směru, kterým se praxe ubírá, ale i v samotném základním postoji, s nímž člověk ke své praxi přistupuje. Na vnitřní úrovni totiž působí tyto dva principy už od samého začátku a hrají svou úlohu už při samotném výběru praxe. Můžeme je přitom vnímat a pojmenovat různě. Nabývají totiž různé podoby podle toho, v jakém rozměru a oblasti (o nichž bylo pojednáno výše) se zrovna pohybují.

V komunikativní praxi lze tak o nich hovořit například jako o výdeji energie od praktikujícího směrem k vnějšímu objektu, a jako o příjmu energie od vnějšího objektu směrem do nitra praktikujícího.

V izolované praxi o nich můžeme mluvit jako o koncetraci vědomí a jeho uvolnění (otevření) či o aktivním vidění a pasivním vnímaní. Ale třeba také jako o energii a formě.

Mnohem specifičtější pojmenování pak tanou na mysl u tří oblastí praxe, odvíjejících se od základních složek lidské bytosti. Je zde pohyb a klid, práce a odpočinek nebo třeba stažení a uvolnění na poli fyzickém. Je zde sebevědomí a pokora nebo milovat a být milován v oblasti srdce. A v mentální sféře narazíme například na mluvení a poslech nebo na tvůrčí myšlení a chápání.

Takovýchto párů a zdánlivých protikladů jde opravdu nalézt nepřeberné množství a každý člověk může v rámci své praxe operovat s takovými, které mu nejvíce sedí. A podle toho, který princip v člověku zrovna převládá nebo který on sám preferuje, volí pak i svůj základní postoj k praxi.

Člověk může v komunikativní rovině přistoupit ke své duchovní práci buď tak, že zaujme koncentrovanou pozici výdejce. Nebo naopak, uvolněný a otevřený postoj příjemce. Na izolované úrovni se pak buď zaměří na průzkum a vnímání formy sebe sama nebo naopak maximálně koncentruje svou energii k provádění určité činnosti.

Uvedu-li příklad třeba z oblasti meditačního sezení Zazen, může se při něm člověk primárně zameřit buď na vnímání vlastní pozice a nepřeberného množství vjemů, které k němu z těla přicházejí, nebo může naopak svou pozornost soustředit na samotný akt sezení, usilovně udržovat svou páteř zpříma a mysl bdělou a snažit se provádět svou pozici co nejprecizněji. V prvním případě je dominantní forma a pasivní vnímání, v druhém energie a aktivita.

Je přitom opět na každém praktikujícím zvlášť, jaký přístup zvolí a co více odpovídá jeho přirozenosti nebo momentálnímu naladění. A i zde můžeme tuto volbu spojovat s určitými osobnostními a kulturními rysy člověka nebo s jeho genderovým naladěním: Koncentrace energie a pohyb zevnitř ven je charakteristický pro maskulinní typ energie. Uvolnění, otevření a příjem odpovídají více femininnímu typu. A stejně tak potom člověk může být svým osobnostním či kulturním naladěním více pasivním nebo aktivním typem.

Sjednocení protikladů

Je jistě dobrou volbou, následuje-li člověk při výběru praxe své cítění a volání přirozenosti. Ovšem v této souvislosti tu existuje jeden malý háček.

Jak již bylo zmíněno tolikrát, bytostná podstata člověka si libuje v rovnováze. A manifestuje se jedině tehdy, když se oba, zdánlivě protichůdné směry proudění, slijí v jediný tok, a ze základní duality se tak stane jeden celek. Ve svém jádru už totiž jsou jedním. V realitě všeobjímajíci jednoty mezi nimi doopravdy neexistuje rozdílu. Tvoří cirkulaci, kde nelze určit ani začátek ani konec. A tedy ani to, který ze směrů proudění je ten hlavní a určující. Potřebné jsou oba.

A tedy i každá praxe, aby byla dokonalá a kompletní, potřebuje, aby byly oba principy přítomné. A to navzdory tomu, že jeden je zrovna, v určité chvíli, období nebo i v určitém lidském charakteru a pohlaví, dominantní.

Izolovaně praktikující by se měl koncentrovat, ale zároveň zůstávat otevřený. A měl by plně vnímat to co z jeho nitra přichází, uvolnit se a nechat se tím vést, ovšem zároveň nezapomínat na vlastní intenci a jít přicházejícím vjemům naproti. A ten, který jde cestou komunikace, by měl přijímat i vydávat zároveň. Snažit ze všech sil, aby ve své praxi nastolil realitu aktivního příjmu a pasivního výdeje. V každém směru je třeba rovnováhy pasivního a aktivního prvku.

Uvedu-li to na příkladu dívání se do slunce, kdy člověk ráno nebo večer (chvíli po východu či chvíli před západem slunce) hledí přímo do slumečního kotouče a propojuje své vědomí s tímto vesmírným zářičem, není možné, aby jen pasivně očima přijímal jeho světlo nebo naopak používal svůj zrak ryze aktivním způsobem ve formě jakéhosi vědeckého pozorování. Takto by byl velmi záhy oslněn a vystavoval by se i velkému riziku poškození svého zraku. Při dívání do slunce je zcela esenciální schopnost uvolnění a otevření se. Ale je třeba i dávat. Je nutné, aby člověk přijímal energii slunce, ale zároveň konstantně probouzel své vnitřní světlo a očima a celým tělem ho vysílal směrem ke slunci. Teprve v bodu setkání vnitřního a vnějšího světla se praktikující stává se sluncem jedním a naplňuje smysl své praxe.

Ať už v izolované či v komunikativní praxi, všude je potřebné spojení obou základních principů. Energie a forma se musí prolnout, sebevědomí a pokora vzájemně integrovat a odpočinek a práce rytmicky zharmonizovat. A z femininního se musí stát maskulinní a naopak. Jedině tak vzniká ono magické zacyklení, v němž člověk nachází smysl svého bytí.

Moudrý člověk dbá vždy na to, aby v jeho praxi i v každodenním životě byly oba principy rovnoměrně zastoupené. Ovšem něco takového může být velmi obtížné pro ty, kteří ještě neabsolvovali žádný svůj zásadní duchovní průlom a nevytvořili si odstup od svého vlastního já-ega. Člověk, který se ztotožňuje se svým tělem, s myšlenkami, s emocemi a se svým základním osobnostním a genderovým nastavením, obvykle poslušně následuje směr, jímž ho toto nastavení vede. A ten bývá nezřídka silně polarizován a orientován na výkon a na vlastnictví. Tedy na věci, jdoucí v přímém rozporu s duchovním naplněním.

A pokud takový člověk touží po duchovním růstu, často mu nezbývá, než dovést své ego-nastavení až na samotný okraj jeho možností. To znamená zcela ho vysílit a vyprázdnit (případně přeplnit k prasknutí), aby na hranici svých kapacit mohl zažít onen průlom a vytvořil tak postor k působení opačné polarity a k prožitku absolutní jednoty.

Askeze

Existuje celá řada organizovaných a staletími prověřených duchovních průprav, které přivádějí své následovníky až na pokraj jejich fyzických, emocionálních či intelektuálních sil, a tak jim, skze intenzivní katarzi, umožňují zažít onen transcendetní průlom a posvátný okamžik nastupující rovnováhy ducha. S takovým postupem se můžeme hojně setkat v nejrůznějších budhistických a taoistických školách, ale i u nespočtu větví hinduismu, v rituálních zasvěceních přírodních národů, a dokonce i v nám nejbližších náboženských systémech jako je křesťanství, judaismus nebo islám.

Můžeme si pod tím představit například různě dlouhé půsty nebo dny a noci beze spánku, praktikované snad ve všech známých kulturách světa. Dále se nám mohou vybavit tvrdé fyzické výcviky u bojových cest v Japonsku a v Číně. Nebo třebas nekonečná sezení v rigidním Zazenu a zoufalé intelektuální vypětí v podobě luštění paradoxních hádanek kóan.

Oddané služba a bezmezná poslušnost svému duchovnímu otci a guruovi nebo třebas sociální půsty ve formě dlouhotrvající samoty a izolace, to jsou také příklady takto orientované ptaxe. A jistě by se sem daly zařadit i některé riskantní a velkou osobní oběť vyžadující “výlety” do jiných dimenzí reality, s nimiž se lze setkat u některých přírodních národů a u používání nejrůznějších psychotropních esencí.

Všude tam, kde člověk natrefí na určité asketické praktiky, které před něj staví výzvy, jež zdánlivě překračují jeho osobní kapacity, tam můžeme do značné míry vystopovat snahu o  katarzivní prolomení ega a nastolení rovnováhy energetického systému člověka.

Tento druh praxe nemusí přitom pocházet jen z náboženských a spirituálních sfér. Hluboký transcendentní zážitek plynoucí z překonání sebe sama a nalezení své opačné polarity jistě potvrdí i celá řada prostých lidí a těch, kdo si ve svém životě prostě sáhli tak zvaně "až na dno". Všichni ti, kdo vstoupili hluboko do svých rezerv a vypjatou výkonostní prací (či naopak přijetím něčeho co do té doby považovali za nepřijatelné)dostávají možnost odkrýt nové rozměry sebe sama.

A nemusí přitom jít jen o zástupce určitého extremního odvětví lidské činnosti, jako jsou trěbas vojáci, automobiloví závodníci nebo himalájští horolezci. Či naopak lidé, kteří jsou dnes a denně nuceni přijímat ty nejubožejší a nejméně důstojné podmínky k životu.

Každý máme své vlastní výzvy. A leckteré nás berou až na samotný okraj našich možností. Na bolestný okraj, který však může zavonět vůní posvátnosti. Záleží jen, jak se k tomu člověk postaví.

Každou náročnou výzvu života je vždy možné uchopit jako duchovní cvičení. Jako praxi, jako zkoušku a jako vnitřní pouť, která člověka posouvá dále. Stačí jen zůstat otevřený a zachovat si důvěru. Výsledek pak obvykle bývá velmi překvapivý, probouzející a nezřídka překonávající veškerá očekávání...

4. Problém ega aneb “To naše zatracené já!”

Ať už člověk zvolí jakýkoli směr, jakoukoli oblast nebo výchozí přístup a princip své praxe, ať ji bude provádět se sebevětším usilím nebo bude jeho touha po splynutí s bytostnou podstatou sebe intenzivnější, ať už se zkrátka bude snažit sebevíc, bez pokory a naopak s hluboko zakořeněným strachem o sebe sama se nakonec nedostane nikam.

Je třeba se umět sebe sama vzdát, umenšit se a naučit se zemřít. Jinak veškerá prováděná duchovní praxe ztratí svůj přídomek “duchovní” a stane se z nich jen potrava a nástroj vlastní pýchy a bobtnajícího ega. A samotná bytostná podstata zůstane stále stejně zdálená, ba dokonce ještě mnohem vzdálenější.

Ale co to vlatně je to neustále dokola omýlané ego? Ten "démon číslo jedna" na listu mnoha duchovních doktrín?

My toto slovo dnes vnímáme opravdu veskrze negativně. A to i v běžné mluvě. Plyne to z jeho spojení s egoismem, což je jen jiný, původně francouzský výraz pro sobectví. Avšak slovo ego samotné pochází z latiny a znamená prostě a jednoduše já.

Na samotném já přitom není nic špatného. Kdyby bylo, asi bychom se museli stydět snad při každém jeho vyslovení. A to by se nám tedy život pořádně zkomplikoval. Ego, neboli já, je takový náš domeček a ve své podstatě nevinný a užitečný sociální konstrukt. Je to reprezentace nás samých v sociální síti mezilidských vztahů a nástroj, s jehož pomocí komunikujeme s druhými lidmi i se sebou samými.

Je nám ho třeba, protože jiinak bysme nebyli nikým a těžko by se nám mezi lidmi žilo. Ego je naší jmenovkou i ochranou, o které je třeba se příslušným způsobem starat. Každý člověk by se měl snažit, mít své já tak pevné, aby se dokázal sám za sebe postavit. Ale měl by být také do té míry flexibilní a otevřený, aby neztrácel spojení s druhými a v srdci měl vždy prostor pro úctu, soucit a toleranci k ostatním lidem a k živým tvorům.

Těžký kabát

Na egu není nic špatného, není to žádné zlo nebo ďábel. Je to nástroj a způsob společenské existence člověka, který zejména v individualistické společnosti západního typu má svůj jasný smysl a důležitost. Ovšem problém nastává, když ego příliš nabobtná a přeroste. To se pak může z dobrého sluhy lehce stát zlý pán a člověk se ztratí v pocitu vlastní vyjímečnosti, v hněvu, v strachu, ve lpění a ve zžíravé a vášnivé touze, která nezřídka přerůstá až v bezohlednou ziskuchtivost. Ke slovu pak opravdu přichází ego ve svém lidovém významu egoismu a jeho původně užitečný sociální význam začíná být v tu chvíli spíše destruktivní a kontraproduktivní.

Velkým problémem na poli duchovním je ego v momentě, kdy ho jeho nositel není schopný odsunout stranou a fungovat bez něj. To se pak stává opravdu velikou překážkou duchovního usilování.

Ego je totiž jen jakýsi kabát, který si oblékáme, abychom sebe sama ochránili a identifikovali. Ale tento kabát bysme měli být vždy schopni si v potřebný okamžik svléct a být takoví, jací doopravdy jsme. A to jest: Nazí. Protože, jak se jen může člověk omýt v posvátných pramenech své bytostné podstaty, když je až po uši oblečený v kožichu? To nelze. Je třeba se svléknout. Ovšem situace je taková, že pro mnohé z nás, kteří jsou zvyklí, a svým společenským a kulturním prostředím často i tlačeni k tomu, ztotožňovat se se svým vnitřním oblečením, pro ty je takový prostý akt svlékání obvykle velmi nesnadná věc. A netřeba dodávat, že o co je tento kožich větší, huňatější a težší, o to náročnější je ho ze sebe dostat. Velké ego se svému majiteli odsouvá stranou opravdu jen velmi obtížně.

Umění zemřít

Pokud člověk na sebe kromě sebe sama nabalí v životě ještě nejrůznější majetky, tituly nebo i ostatní osoby, s nimiž se identifikuje, má před sebou na své duchovní stezce opravdu velkou práci. V té souvislosti se člověku snadno vybaví výrok, že “Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do božího království!”.

V těchto slovech je spousta moudrosti. Svobodný duch a vlastnická připoutanost ke světským věcem si spolu opravdu dvakrát nenotují. A není přitom třeba, aby ono bohatství bohatého pocházelo nutně jen z finanční a materiální sféry. Jak už bylo řečeno, tímto bohatstvím mohou být tituly, osoby, předměty, ale i nejrůznější zásluhy, názory či osobní přesvědčení. A není vlastně ani třeba, aby toto bohatství bylo opravdové a faktické. Úplně stačí, aby si člověk jen myslel, že to a ono má a že tím či oním je, aby se mu ze světa svého já o to hůře odcházelo. Zkrátka všechno to co člověk opatří nálepkou moje, to ho bude při vstupu do nebeských bran tížit na duši jako kovadlina.

Lepší je chodit tímto světem nalehko. Vnitřně nalehko. Pak i ten, který vlastní fakticky mnoho, a může tak být opravdovým papírovým boháčem, pokud si takový člověk hluboko ve svém nitru udržuje od svého bohatství potřebný odstup a dokáže ho považovat za něco co ve skutečnosti nikdy nebylo, není a nebude jeho, pak i svléknout si své já pro něj nakonec nebude tak obtížné. 

Duchovně praktikující musí být bezpodmínečně schopen svléknout si své já. Umět se vzdát veškeré své působnosti i důležitosti na tomto světě a naučit se zemřít. Musí být schopen stát se nikým a ničím, byť by to bylo jen na krátký okamžik. Vzdát se toho všeho, s čím se na tomto světě běžně identifikuje. Těla, pocitů i myšlenek. A nakonec odsunout stranou i samotné vědomí já a pokorně vstoupit do neznáma. Pokud tohoto nebude schopen, pak věskeré jeho duchovní úsilí nakonec beztak přijde v niveč. Protože do Božího království se vstupuje v nahotě a nebeská brána nese nápis ne-já.

5. Meditace

Ve své základní klasifikaci duchovních cest se obvykle záměrně vyhýbám příliš častému použití slova meditace, přestože jsem dříve tíhnul k tomu označovat jím veškeré formy samo-statné praxe. Vyhýbám se mu proto, že ve společnosti dnes koluje poměrně velké množství různých významů tohoto slova a mohlo by tak snadno dojít k nedorozumění.

Mnozí používají slovo meditace jako synonymum k jakékoli duchovní praxi nebo k hlubším duševním počinům. Jiní pod ní rozumí určitou relaxační techniku a nástroj psychického uvolnění.

A jiní zas si pod ní představí proces hlubokého a intenzivního přemýšlení (to je ono meditovat o něčem nebo nad něčím). A je zajímavé, že tento poslední význam se nejvíce blíží původnímu významu tohoto slova, jak ho tradičně vnímáme na západě (z latinského meditárí-přemýšlet nebo meditatio-rozjímání).

Na východě je tomu však trošku jinak. Alespoň co se jógových a budhisticko-taoistických kořenů týče, je meditace (sanskrtsky dhjána, čínsky čchan, japonsky zen a vietnamsky thien) určitá samo-statná hluboká a soustředěná práce s vědomím a vlastními duševními obsahy. A to s motivací spojení se se svou bytostnou podstatou. Je to tedy specifický druh duchovní praxe, nikoli jen relaxační cvičení nebo způsob přemýšlení.

Úplně nejtradičněji se k ní pak pojí určitá klidná fyzická pozice. Nejčastěji v sedě s rovnou páteří, případně i se zkřížnýma nohama (tedy pozice tzv. “lotosového květu”). Toto je, řekl bych, jakýsi společný základ, jímž je na východě tradičně chápán pojem meditace.

Ovšem, jakmile se začne mluvit o tom, jaký má vlastně ona vnitřní práce, kterou meditující provádí, charakter, pak už lze i tady najít tisíc a jeden výkladů o tom co to vlastně meditace je. A na jejich základě se také ustanovuje a rozchází tisíc a jedna různých škol. Čert pak aby se v tom vyznal.

Osobně mi trvalo celé roky než jsem si v tématu meditace byl schopen udělat trošku jasno. A pomohla mi v tom opět ona základní klasifikace duchovních cest, jak jsem ji nastínil výše.

Tři typy meditace

Veskrze všechny meditační techniky, se kterými jsem se setkal, se dají rozdělit podle toho, zda-li pracují primárně s tělem a fyzickými vjemy, s emocemi a vědomím já či s myšlenkami a jinými mentálními obsahy mysli.

Kupříkladu v japonském Zenu, kterému jsem ze všech směrů, spolu s jógou, věnoval snad nejvíce své pozornosti, je u školy Sótó dáván důraz na samotnou meditační pozici a akt sezení jako takový. Můžeme tedy říci, že je to primárně fyzická cesta. Stejně tak existuje nepřeberné množství meditačních technik (a to nejen v Zenu), které pracují s dechem. Ty bych se rovněž nezdráhal označit za meditaci těla.

Jiné techniky se naproti tomu zabývají spíše mentálními a ideovými obsahy mysli. Například japonská zenová škola Rinzai pracuje s takzvanými kóany - určitým druhem mentálních kvízů, které musí praktikující stůj co stůj rozluštit, a to za použití všech svých dostupných intelektuálních sil. Je to tedy primárně mentální cesta. Podobně jako ty, při nichž člověk v meditační pozici pracuje s určitými základními tezemi učení, které následuje.

Co se pak třetí oblasti týče, oblasti emoční, rád v této souvislosti zmiňuji indického hinduistického gurua Rámanu Maharshiho, kterému prý stačila k meditaci jen jediná otázka: Kdo jsem?. Tato otázka směřuje k samotné podstatě lidského já a vlastně mluví dostatečně sama za sebe. Jde o meditaci srdce. A tuto cestu lze poměrně lehce vyčíst už ze samotné fotografie  onoho již dávno zesnulého  indického mistra.

Každá tato technika pracuje primárně s jinou oblastí lidského vnímání. Avšak navzdory tomu, že tyto oblasti působí na první pohled izolovaně a samostatně, k tomu, aby byla praxe opravdu úplná, je třeba do každé z meditačních technik nakonec zahrnout i zbylé dvě oblasti. Protože i tělo, i myšlenky, i emoce i vědomí já jsou nedílnou součástí člověka a jeho energetického systému a nelze dlouhodobě a bez odezvy upřednostňovat jen jedinou oblast na úkor těch ostatních. Je třeba je do své praxe zahrnout.

O něco takového se však člověk nemusí přiliš usilovně ani záměrně snažit. Stačí se jen s důvěrou oddat samotnému meditačnímu procesu a zůstat otevřený všem jeho podobám a zákoutím. Další dvě oblasti si o své místo řeknou dříve nebo později samy.

A tak, pracuje-li meditující primárně s tělem, vyvstávají před ním postupně obsahy i z jiných sfér jeho samého a on krok za krokem vtahuje do své fyzické cesty i své duševní a mentální oblasti. Ten, kdo pak pracuje se svým já a se srdcem, rozšiřuje postupně jeho kapacitu i na tělo a mysl. A kdo se zabývá myšlenkami, postupně se učí, jak do svého meditativního myšlení plně integrovat i svou fyzickou složku, emoce a vědomí já. Takto se pak stává každý z těchto druhů meditace velmi komplexní a kompletní cestou.

Vipassana

Ovšem jsou tu také meditační techniky, které explicitně nepracují ani s jedinou ze zmíněných oblastí. Jsou to způsoby, které jdou cestou čistého vědomí a prostého pozorování. V této praxi člověk jen sedí a svým vědomím pozoruje vše co se v něm i kolem něj děje. To jediné co mu přitom stačí, je udržovat bdělost a přítomné vnímání věcí. Ovšem, aniž by se těmito událostmi a věcmi nechal jakkoli ovlivňovat a odvádět pryč ze svého prostého spočívání.

Toto je velmi sofistikovaný způsob praxe, který pracuje s lidským vědomým přímo, jakož i se základními energetickými proudy lidského systému. Ovšem je s ním spjata jedna obtíž: Navzdory své prostotě je vysoce náročný. JePrávě díky své jednoduchosti a přímosti je vlastně ve své podstatě jakousi vyšší úrovní všech výše zmíněných meditačních technik. Je jejich hlubším stádiem. A to podobně, jako je klidná meditace hlubším stádiem všech izolovaných forem praxe.

Vnitřní posloupnost

Ať už člověk ve své samo-statné (izolované) duchovní práci začíná pohybem, vnitřním dialogem nebo kontemplativním přemýšlením, s tím, jak proniká hlouběji do sebe sama, jeho vědomí se přirozeně zklidňuje a očišťuje. A to ho postupně přivádí i ke klidné a stálé fyzické pozici. Aje tot tu. Tímto už prakticky vstupuje do procesu meditace.

S tím pak, jak se dále prohlubuje jeho koncentrace i uvolnění, se krok za krokem oprošťuje od všeho, s čím do té doby pracoval a s čím se identifikoval (ať už jsou to myšlenky, pocity nebo fyzické vjemy) a stává se jen prostým a nezůčastněným pozorovatelem veškerého bytí, tedy praktikujícím tzv. vipassany (nebo take hlubokého Zazenu).

Ještě o krůček dál se pak stávájiž úplně čistým vědomím, a nechává se unášet základními proudy primární pra-energie, s níž nakonec splývá v jediný celek a noří se do světa své bytostné podstaty. Toto už je posvátný stav, jemuž se v sanskrtu říká samádhi. Stav absolutního sjednocení, v němž vlnka našla svou vodu a v němž člověk transcenduje sám sebe.

Pokud se meditující rozhodne jít v meditaci přímou cestou nebo spíše využít některou z technik odvíjejících se od základních tří složek jeho existence, to je v zásadě jedno. Všechny přístupy totiž opět směřují tamtéž a všechny se nakonec potkají.

Ten, kdo se rozhodne jít cestou přímého vhledu bude na své vznešené cestě potkávat překážky v podobě vlastních myšlenek, smyslových vjemů, emocí i vlastního já, a bude se s nimi muset nějak popasovat než dosáhne sjednocení se sebou samým. A ten, kdo se naopak vydá po jedné ze tří úzkých steziček základní lidské přirozenosti, tedy cestou těla, emocí nebo myšlenek, i ten, půjde-li pokorně, oddaně a vytrvale, postupně bezpochyby dospěje vznešeného stavu čistého pozorujícího vědomí. I jeho nakonec čeká  ono vytoužené a bytostně naplňující samádhi.

6. Energetická centra

Snad každý už někdy v životě slyšel o indických čakrách nebo o čínských tantienech - centrech lidského energetického systému, se kterými pracuje východní medicína i rozličné formy orientálních duchovních technik. Povědomí o nich stále více proniká i na západ a postupně se tato slova se dostávájí i do slovníku bežného Evropana. Ovšem nezřídka s jakýmsi nádechem tajuplného nebo až patetického mysticismu. Nebo naopak s pejorativním odstínem jakéhosi pseudospirituálního klamu. Obojí je to škoda.

Ale snad už není daleko doba, kdy tento nádech zvláštního tabu i šarlatánství zmizí a i exaktně a vědecky laděný člověk přijme tato centra jako bežnou součást svého života. První krůčky na této cestě už byly naštěstí udělány.

Čakry a tantieny samozřejmě nejsou jen nějaký ezoterický výmysl. Každý, kdo kromě zraku rozvíjí i jiné smysly vnímání a jejich vnitřní orientaci, pro toho jsou tato centra už teď zcela běžnou a hmatatelnou realitou. Jejich klasifikace přitom není otázka jen zaběhnutých východních medicínských a spirituálních systémů. Lze se s nimi setkat i v jiných částech světa. A to buď ve formě přímých explicitních popisů nebo alespoň v nespočtu nejrůznějších náznaků a odkazů.

Svatozáře kolem hlavy křesťanských světců. Červené tečky na čele indických věřících. Nejrůznější symboly srdce na západě i na východě. Nebo i zářivé pobřišky v japonských reklamách na jogurt. To vše odkazuje k těmto manifestacím a zásobárnám základní pra-energie života, jíž se v jedné části světa řiká prána nebo kundalini, jinde čchi nebo ki, a ještě jinde třebas mauri nebo živa.

Základní členění

V Indii se hovoří o sedmi základních centrech této energie. Dále na východ a v jiných kulturách narazíme někdy na číslovku pět. Ovšem, ptáme-li se na ta opravdu esenciální a základní, jejichž popisy se neustále opakují napříč kulturami, skončíme u nejdůležitějších tří.

Každé centrum se váže ke konkrétní oblasti lidského těla a pojí se k nim určité psychické kvality, zemské elementy, ale i základní tři složky tvořící lidskou bytost.

Jako první zde máme centrum nalézající se v oblasti pánve a spodní části břicha, které se váže k základní fyzické struktuře člověka. Dále je zde centrum v oblasti srdce a hrudníku vztahující se k emocím a k samotnému vědomí já. A naposledy je zde centrum nalezající se zhruba v prostřední části čela, k němuž se pojí mentální procesy i samotný základ lidské mysli.

Všechna tato centra mají široká spojení mezi sebou navzájem, ale mají i své přesahy do vnějšího prostoru. Podílí se na řízení těch nejzákladnějších procesů v nitru člověka i na jeho vztazích k okolí. A vzpomeneme-li si na základní členění duchovní praxe na izolovanou a komunikativní a na základní tři oblasti, s nimiž tato centra přímo souvisí, lze si lehce odvodit, že mají klíčový význam i v duchovním praktikování člověka.

Nevyhnutelné setkání

Jde-li praktikující na své cestě opravdu do hloubky, nakonec se v té či oné formě se svými energetickými pletenci potká. Jsou totiž určitými bránami k oné základní životní energii, která vyrustá přímo z podloží bytostné podstaty člověka. A toto podloží je přesně to co praktikující nejvíce hledá. Setkání s čakrami se tedy v zásadě nelze vyhnout. Všechna práce z fyzickými, citovými nebo mentálními obsahy nakonec povede k příslušnému centru v lidském těle. Odtud pak už samotný proces praxe bude brát praktikujícího hlouběji, až k samotnému zdroji, kde se všechna centra spájí v jediný celek.

Podobá se to trošku takovému bádání kulinářského nadšence, který, začínajíc u vlastního voňavého talíře, nakonec se svou lžící skončí u kuchaře v hrnci. A nebo milostným hrátkám muže začínajícího svou milostnou cestu u polibků ženských údů, aby nakonec došel až k vytouženému místu spojení (ze kterého, mimochodem, kdysi sám jednou vzešel).

Svým energetickým centrům se praktikující prostě nevyhne. A může s nimi dokonce začít pracovat rovnou a přímo. Stačí mu jen vrátit se k tělu, ve správném poměru zkombinovat uvolnění a koncentraci a od konkrétního centra, pronikajíc stále hloubš a hloubš, postupně přivést své vědomí až k oné pomyslné spojnici, kde se všechna centra potkávají. A tam už stačí jen malý vzdušný krůček, aby se přenesl do krajiny volného proudu a všeobjímající jednoty. Aby se dotkl sám sebe.

7. Duchovní život

Jak už jsem jednou zmínil, každý kdo se zajímá o nějaké duchovní praktikování by se měl především zajímat o duchovní život. Tedy o to, přinášet plody své praxe do svého každodenního jednání, cítění i myšlení, a dbát na to, žít vědomě, bděle a morálně. Duchovní průlomy nejsou koncem, ale jen důležitým předělem duchovní cesty. A ta tímto náhlým probuzením zdaleka nekončí...

Duchovní praxe by měla člověka vést k průlomu jeho ego-nastavení a k poznání jeho bytostné podstaty, to zcela jistě. Ovšem práce sama pokračuje. Jak říká jedno zenové rčení: “Slunce vychází najednou, ale ledy tají celou věčnost”.

Poté co člověk pozná, čím doopravdy je, měl by tuto svou nově odhalenou identitu přinášet do každého aspektu svého běžného života. Měl by vstupovat znovu a znovu do těchto posvátných vod vnitřního moře a postupně jimy omývat a zavlažovat své tělo, myšlení i každý kout své osobnosti. Měl by se sám v sobě stávat lepším a zároveň nechat onen čistý pramen vědomí, aby pročistil jeho vztahy k vnějšímu světu -  vztah k přírodě a ke hmotě, k ostatním lidem a ke všem živým tvorům. Všude tam, kde působí jeho vědomí, by měl být postupně citit dotek jeho duchovního uvědomění.

Tento svět, takový jaký je, je do svého posledního vlákna světem posvátným. Bytostná podstata věcí prostupuje všemi fenomény našeho času a prostoru, tak jako voda prostupuje celým mořem a všemi jeho vlnami. A není pro člověka lepšího světa než právě tohoto.

Jakmile člověk objeví nejhlubší smysl života, mělo by u něj automaticky následovat uvědomění, že je to právě tento život, který je mu tím nejhlubším smyslem. Hlubokému zanoření se do útrob reality by mělo jít v patách otevření se a poznání, že tento svět a člověku vlastní životní cesta jsou dobré a ve své podstatě duchovní. A toto poznání by postupně mělo být cítit v každém jeho kroku.

Tato naše dimenze bytí je už sama o sobě tou nejryzejší manifestací ducha. Tento svět, svět právě probíhajícího času a přítomného prostoru by proto měl být člověku tím hlavním cílem a ne jen nástrojem vlastních ambicí nebo útrpným vězením, z nějž je potřeba uniknout. Tento svět a schopnost vidět jeho celistvou podobu v každém jeho dílčím projevu, to je pro každého praktikujícího doopravdy tou největší výzvou. Být zde. Plně, vědomě a šťastně. To je tím hlavním cílem. Protože tady a teď, to je jen jiný výraz pro pro nebe, pro ducha i pro nirvánu.

8. Situace modernity

Moderní člověk to dnes nemá vůbec snadné. Jeho vzdálenost od bytostné postaty je totiž nezřídka opravdu velká. A není přitom na vině jen on sám, ale značným dílem i doba a svět, do kterého se narodil.

Žije v éře strojů a zběsile rychlé a hlučné industrializace průmyslu i každodenního života. V době masivní destrukce přírody a narušení cirkulace globálního ekosystému. Pohybuje se ve světě, ve kterém jsou zpochybňovány tradiční společenské a morální hodnoty, a nahrazuje je chladná logika a materiálně-ekonomická prespektiva věcí.

Taková už je jeho situace. Avšak moderní člověk zdaleka není jen pasivní figurkou v tomto procesu, nýbrž i jeho aktivním a tvůrčím činitelem. Do značné míry si sám vytváří realitu, v níž se pohybuje.

Moderní člověk se aktivně a hojně zabývá vztahy. Ale čím dál tím méně těmi opravdu hlubokými a “srdcovými”. Tato situace se ještě zhoršila nástupem kybertechnologií a sociálních internetových sítí, v jejichž stínu ustupuje do pozadí opravdový lidský kontakt.

Moderní člověk se také velmi intenzivně zabývá myšlenkami a mentální prací vůbec a je vystaven každodenímu působení nezměrného množství informací. Ovšem z větší části jde o informace povrchní a v zásadě nepodstatné pro jeho hlubší osobní rozvoj. Jsou to naopak informace, které ho spíše odvádějí od něho samého a vzdalují ho základní přirozenosti jeho mysli. Jeho myšlení se tak čím dál tím více podobá myšlení stroje spíše než lidské bytosti.

Také smysly moderního člověka jsou intenzivně zahcovány a otupovány nepřirozeně intezivními vjemy a jeho vědomí je stále rafinovanějšími a agresivnějšími způsoby udržováno v honbě za uspokojováním vnějších tužeb a domělých potřeb. V honbě za ziskem všeho druhu.

Vedle toho je nucen fungovat v závratně rychlém tempu. Obvykle tedy postrádá čas, možnost i to spravné naladění na to, aby se zastavil, zpomalil a citlivě a do hloubky se věnoval sám sobě a svému vnitřnímu světu.

A hlavně: Modernímu člověku chybí základní vědomí těla a spojení se zemí, které by mu dodávaly tolik potřebný a vytoužený pocit jistoty. Specifikem západní, a dnes v zásadě dominantní globání kultury (která se zároveň stává synonymem konzumu a modernity), je absence téměř jakékoli komunikace s přírodou a zakrnělá schopnost naslouchat hlasu vlastního těla. Moderní člověk se stále více pohybuje v artificiálním robotickém prostředí a v realitě virtuálních reprezentací skutečnosti. A to na úkor mnohem opravdovějšího světa faktických fyzických fenoménů. Je mu pak často zatěžko odrazit se ve svém vnitřníhm bádaní de facto kamkoli, protože mu chybí základní pevná půda pod nohama. Vše jsou jen pojmy, i on sám a ty se rozplynou jako vzduch. 

Návrat

Bytostná podstata člověka leží v samotné esenci hmoty. Ale jak se má člověk k této esenci dostat, když ztrácí kontakt se samotnou hmotou?

Bytostná podstata odhaluje živelně proměnlivou a pomíjivou povahu skutečnosti. Ale jak má člověk k něčemu takovému dospět, když se sám nedokáže opravdu zastavit a být chvíli v klidu?

Bytostná podstata přenáší člověka za hranice jeho tělesnosti. Ale jak může tuto hranici vůbec najít, když si obvykle ani neuvědomuje, že nějaké tělo má?

A v neposlední řadě: Bytostná podstata prolamuje lidské já a dovoluje člověku nakouknout do světa za omezujícím prostorem jeho vlastního ego-nastavení. Ale jak se může něco takového stát, když je člověk vlastním egem do té míry pohlcen a ovládán, že v sobě a kolem sebe nevidí často nic jiného než zas a jen své já?

Opravdová duchovní praxe probíhá na jemnohmotné úrovni. Pracuje s hlubokými myšlenkami a pocity. Zaobírá se základním vědomím já a jemnými energetickými proudy protékajícími strukturou lidského těla. Ovšem, aby s takovýmto druhem práce mohl člověk začít, musí se nejprve do těchto jemných vůbec sfér dostat. Musí je slyšet a vnímat.  Duše moderního člověka je však příliš rychlá, hlučná, rozptýlená a rozhodně příliš plná strachu a přebujelého pocitu vlastní vyjímečnosti, než aby byla schopná kontinuálně udržovat kontakt se svými jemnohmotnými a hluboce lidskými vrstvami. Podobá se spíše duši chvátajícího a o sebe sama strachem posedlého zvířete. Zvířete, ovládaného myšlením stroje. To je sice, na jednu stranu, velmi unikátní, ale nakonec přeci jen trošku žalostná situace. Jak pro základní lidské štěstí, tak pro jakékoli duchovní praktikování.

Aby moderní člověk mohl s nějakou duchovní praxí vůbec začít, musí se nejprve a především stát člověkem. Bez toho to nejde. Pak teprve může prolomit hranice své zemské přirozenosti a nahlédnout o kousek dál. Bez pevné půdy pod nohama však takováto cesta není možná. Nebo přinejmenším nepovede k příliš pozitivním výsledkům.

Tělo a základní přirozenost

Modernímu člověku je tedy třeba se v prvé řadě trošku utišit a zpomalit. Je mu třeba postavit se nohama na zem, ztotožnit své já s vlastním tělem a rozhlédnout se vnímavě kolem sebe. Je mu třeba nejprve sebe sama pevně uchopit, než se začne pouštět do jakýchkoli hlubších spirituálních podniků. Protože ono zkrátka nelze opravdu pustit něco co nejdříve pevně nesvíráme ve svých dlaních. Pokud chceme odevzdat své já (což by mělo být nedílnou součástí každého duchovního praktikování), je nejprve třeba poznat, co vlastně toto já je a dát mu určitý hmatatelný obsah.

Modernímu člověku tak na pomyslnou linku jeho duchovního usilování přibývá jedna nutná, jakási přípravná fáze. Taková, která snad ještě před pár stoletími či dokonce desetiletími byla dost možná přirozenou a běžnou součástí lidského života. Je mu třeba udělat o jeden krůček navíc směrem k tělu, k přírodě a ke své základní zemské přirozenosti.

Benefit

Sám návrat k tělu, k přírodě a k vlastní přirozenosti přináší člověku velikou radost a úlevu. Úlevu tolik potřebnou v nejistotě a chvatu moderní doby. Už v přípravné fázi člověka tedy čeká vysoce občerstvující odměna za jeho odvahu a odhodlání vykročit vpřed.

Netřeba se přitom příliš trápit s metodou a podléhat pochybám o sobě samém a o způsobu své praxe. Provází-li duchovní usilování  od samého začátku upřímná motivace, tak aniž by se o to člověk sám záměrně snažil, samotný proces praxe ho postupně navede tím správným směrem. Nakonec najde cestu ke svým kořenům, ať už by jim byl vzdálen sebevíc.

Kráčejíc po své cestě věrně, pokorně a vytrvale, bude se člověk postupně sám od sebe uklidňovat. Nalezne pak ty správné myšlenky a vjemy, a jeho emoce se ustálí v láskyplném vědomí vlastního srdce. A zcela jistě nalezne i tělo - své základní prostředí a zemskou jistotu, která ho jediná stoprocentně neopustí až do smrti.

Upřímně praktikující nakonec vždy najde svoji bytostnou podstatu. A to, i když mu třebas budou stát v cestě ty nejnáročnější podmínky a prostředí. Nic nepřehluší opravdové volání ducha. Důležité jen je se nebát a prostě začít. Nakonec to půjde. Ačkoli je pravda, že je třeba se připravit na to, že čím hlučnější a nepříznivější je prostředí a naladění vlastního nitra, o to více času, úsilí a disciplíny bude třeba. Tento malý deficit lze však poměrně snadno vyrovnat příslušnou změnou ve způsobu života...

9. Duchovní praxe a životní styl

Tak, jako každodenní život člověka je ovliněn jeho duchovní praxí, tak i způsob jeho každodenního jednání má přímý vliv na kvalitu jeho praxe. Odlesky hlubších stavů vědomí, kterých dosahuje při své praxi, sami od sebe penetrují do jeho bežných a takzvaně světských činností a vedou ho k hlubšímu prožívání života. A naoplátku způsob života a prostředí, v němž člověk žije, podporuje nebo naopak brzdí dosahování těchto stavů vědomí a určuje kvalitu i náročnost cesty, která k nim vede. Proto je pro praktikujícího velmi vhodné vybrat si takový životní styl, který bude pro něj vytvářet ty nejlepší podmínky.

A co že je takovým životní stylem, který nejvíce svědčí duchovnímu rozvoji člověka? Je to život, v němž člověk dbá zejména na to, v jaké kvalitě a míře přijímá a vydává energii hmotného, emocionálního a mentálního charakteru, a v jakém fyzickém, sociálním a informačním prostředí se se tato výměna uskutečňuje.

Prostředí mysli

Aby se mysl snáze naladila na hlubší myšlenky a byla schopna efektivně “trávit” jejich význam, je třeba ji v prvé řadě uchránit přílišnému množství povrchních a rozptylujících informací a chvátavému pohybu v reflexivním světě mentálních reprezentací. Tyto charakteristiky jsou dnes typické zejména pro virtuální kyber-prostor a telekomunikační technologie, kde propracovanost iluze a chvatné rozptýlení mysli nabývá opravdu mamutích rozměrů. Nedá-li si člověk pozor, mohou ho tyto technologie odnést opravdu daleko od něho samého.

Ovšem takovým základním reprezentantem reflexivní reality a výsostným hráčským polem klamu a iluze je už i samotný lidský jazyk. Nadpoužívání nebo zneužívání jazyka ve smyslu manipulace s prázdnými termíny bez “hmatatelného” základu, má opravdu vyjímečný talent odvést člověka od fakticky existující reality přítomného času a prostoru, a přenést ho do oblasti silné existenční nejistoty. A odtud může být velmi strastiplná cesta zpět.

Praktikujícímu je tedy více než k užitku, vyhledá-li ke svému životu prostředí, v němž není vystaven neustálé záplavě informací. Je také důležité, aby svědomitě korigoval používání internetu a komunikačních technologií a, pokud možno, vyvaroval se přemíry povrchních konverzací a mentálních operací v oblastech, které postrádají tzv. pevnou půdu pod nohama. Takovýmto způsobem výrazně napomůže klidu své mysli a zvýší svou schopnost zpracovávat hluboké a náročné myšlenky týkající se jeho existenčního základu.

Citové prostředí

K tomu, aby i srdce mohlo zůstávat klidné a otevřené, a tedy vhodně naladěné k hlubší práci, je nutné mu dodávat tu správnou emocionální potravu. Je důležité, aby praktikující dbal na to, jakými lidmi se obklopuje a do jakého typu vztahů s nimi vstupuje. Je přitom nasnadě, že tím nejlepším sociálním prostředím, z něhož praktikující člověk čerpá svou citovou výživu, je tvořeno lidmi, kterým, stejně jako jemu, není lhostejná jejich bytostná podstata. A samozřejmě také těmi, kteří oplývají základní esencí a živnou půdou lidského srdce, láskou.

Vztahy by přitom měly být upřímné a bez předvářky a měla by je doprovázet vzájemná citová důvěra. A měly by to být rozhodně reálné vztahy. Vztahy lidí z masa a krve, stojící na opravdovém, tedy fyzickém kontaktu. Ryzí energie lidského srdce se totiž přes optická vlákna a elektromagnetické dráhy prostoru přenáší jen s největšími obtížemi.

Také vztahy stojící na ekonomické bázi a na principu “něco za něco” by měly být zastoupeny jen v míře nezbytně nutné. Lidská společnost a druzí lidé jsou samozřejmě člověku nástrojem přežití a cestou k uspokojení jeho základních potřeb a tužeb. To už k sociálnímu světu neodmyslitelně patří. Ovšem z něčeho takového by se mu neměla stát norma mezilidských vztahů. Měl by proto vždy dbát na to, aby zůstal do té míry samostatný, otevřený a vnímavý, aby byl i druhého člověka vždy schopný přijímat jako svobodnou a cíticí bytost, hodnou respektu a uznání. V opačném případě totiž příliš bobtná jeho vlastní já a pocit osobní vyjímečnosti, čímž před ním jen tloustne zeď, oddělující ho od jeho bytostné podstaty.

Duchovní praxi a vnitřnímu rozvoji rovněž nesvědčí zázemí vztahů příliš závislých a emocionálně nevyrovnaných. Jednoduše proto, že ztotožněním se s druhým člověk lehce ztrácí sám sebe.

Ani časté prožívání příliš intenzívních emocí, typu silného hněvu nebo chtivé touhy, nevytváří dobrý základ na cestě do hlubších úrovní reality. I něco takového obvykle svědčí o příliš silném já.

Lidské ego  je nastavené na to, říkat ano a ne. Je to náš vnitřní soudce a filtr, přes který do sebe přijímáme věci z vnějšího světa, a přes který i “cedíme” a třídíme základní energie svého nitra, než je pustíme ven. To, že něco neustále přijímáme, vyžadujeme, odmítáme nebo vyřazujeme, je naprosto přirozená a důležitá součást našeho každodenního fungování. Umožňují nám přežít. Jsou-li však tato ano a tato ne přiliš silná, mění se lehce ve chtivost a nenávist nebo v sebe-potlačení a egoismus. A takovéto vnitřní stavy pochopitelně nejsou nijak vhodnou živnou půdou duchovního rozvoje. Působí naopak jako těžké závoje a zatemnění, zastírající svět naší bytostné podstaty.

Lidský duch má rád rovnováhu a rovnost, a tedy jakékoli společenské prostředí, v němž je pěstován kult osobnosti a osobní vyjímečnosti, nebo kde dochází k potlačování individuality jednoho člověka ve prospěch druhého (či ve prospěch určitého společenského systému), takové prostředí působí na duchovní rozměr lidské duše silně regresivně. Srdce takto omezené čelí příliš velkým citovým překážkám a tlakům, kterými se zbytečně vysiluje. Nezbývá mu pak již příliš sil k opravdu kvalitní vnitřní práci. Praktikující by měl proto vyhledávat a spoluvytvářet takový sociální prostor, který stojí na principech rovného postavení a vzájemné kooperativní simbiózy lidských individuí. Takové prostředí skýtá ideální podmínky pro jeho společenský růst i k samotnému duchovnímu praktikování.

Prostředí těla

Co se fyzické oblasti týče, platí, že v nezdravém těle a ve znečištěném životním prostředí se praktikuje opravdu velmi nesnadno. Energie ducha má i na úrovni těla ráda svobodu a volnost a libuje si ve zdraví i v neblokovaném přístupu k vnitřní rozměrům vnějšího prostoru.

Cokoli však brání jejímu proudění, to způsobuje její stagnaci a degradaci. Nemocný člověk tak čelí i určitému handicapu duchovnímu, neboť vědomí, které nemůže volně klouzat po zakladních drahách energetického systému člověka, si musí svou cestu skrz doslova "proklestit".

Pokud se v lidkém těle a ve vnějším prostředí nachází přiliš cizorodých látek a nežádoucích smyslových stimulací, a pokud tam probíhá větší množství procesů blokujících základní dráhy pohybu životní energie, vzniká omezení a nerovnováha

Také, jsou-li ty správné látky, stimuly a podpůrné procesy v deficitu, nastává rovněž nepřiznivý disbalanc. V takových podmínkách začíná být pro lidské vědomí značně náročné vracet ke svému vnitřnímu zdroji a strádá i jeho schopnost realizovat se ve vztahu k vnějšímu prostoru.

Čistý vzduch, dobrá voda a silná země produkující kvalitní potraviny, jsou tedy určujícím faktorem nejen fyzického zdraví a radosti ze života, ale i kvality a stupně náročnosti duchovního praktikování.

Pokud se praktikující pohybuje v prostředí s narušeným přírodním ekosystémem, v němž je vystaven vzdušnému, hlukovému a světelnému znečištění, pokud trpí nesprávným typem či nedostatkem fyzické aktivity, a pokud konzumuje chemizovanou vodu a potraviny vyprodukované toxickým a nešetrným způsobem hospodářství, negativně působí na svůj vnitřní i vnější energetický systém a výrazně brzdí i své duchovní úsilí.

Další překážky svého vnitřního růstu pak vytváří i ve chvíli, kdy své tělo příliš vyčerpává nevhodnou aktivitou, nedodává mu co je třeba nebo mu nedopřeje tu správnou míru občerstvujících vnějších impulzů. Ve všech těchto oblastech je třeba vyrovnat deficit a hledat potřebný balanc.

Pro praktikujícího je proto dobré, dbá-li na to, aby se pohyboval ve zdravém, klidném a čistém přírodním prostředí, dohlížel na správný poměr fyzické aktivity a odpočinku, a přijímal do svého těla zdravé a morálně čisté substance. To znamená takové, které při své produkci přišly do kontaktu s minimálním množtvím látek a s procesy způsobujícími energetické blokace přirozeného proudění života (například stres, neúměrná chemizace a jiné agresivní manipulace, citové utrpení a podobně).

Samozřejmě, určení toho co je zdravé a morálně čisté, a co vlastně znamená “minimální množství”, to se odvíjí od osobního cítění a informovanosti každého praktikujícího. Je tedy náročné stanovovat nějaká objektivní měřítka. Ovšem jedna věc je zde platná v každém případě: Lhostejný přístup nebo dokonce záměrné ignorování prostředí a zdrojů, z nichž člověk uspokojuje své základní životní potřeby, rozhodně duchovnímu rozvoji člověka nijak nepřispívá. Ba naopak, může se mu v průběhu praxe stát postupně i velmi výraznou překážkou.

10. Motivace

Existuje-li jedna nejdůležitější věc, určující kvalitu a potenciál té které praxe, a která i má tu moc z jakékoli lidské činnosti duchovní praxi vytvořit, pak je to jistě ta správná motivace. Člověk může dělat cokoli: Jógu, Zazen, taichi, Ježišovu modlitbu... Může se postit, řešit kóany nebo se věnovat jakékoli jiné obecně uznávané spirituální činnosti s velkým potenciálem vést ho k božským výšinám... Ovšem, bez správné motivace se nakonec nedostane nikam.

Na druhou stranu člověk může dělat cokoli na první pohled třebas až nesmyslného a hloupého, co se spiritualitou nemá zdánlivě nic společného: Chodit po laně, žonglovat, lézt po skalách… Nebo klidně jen ťukat vidličkou o stůl a točit se kolem dokola s paraplíčkem. Je to v zásadě jedno. Pokud se ale bude touto celou činností vinout ta správná motivace, pak má praktikujíci vždy velkou šanci s její pomocí dospět ke své bytostné podstatě.

A co že je vlastně myšleno touto správnou motivací? Co dělá naši praxi opravdu praxí duchovní?

Není to samozřejmě nic jiného než duch sám. A to, ať už si ho nazveme jakýmkoli jménem. Jedině duch může vést člověka tím správným směrem. Tou nejlepší motivací k hledání bytostné podstaty člověka nakonec tedy není nic jiného, než tato podstata sama.

Je to onen tajemný hlas, ozývající se kdesi z hlubin lidské duše. Pocit nebo jen jakési tušení. Něco co s sebou přináší odér posvátnosti a prazvláštně přitažlivého tabu. Něco co člověka brní až v kostech a ozývá se až v samotném jádru jeho existence.

A je to to co cítí jako své nej, ať už se za tímto slovem skrývá cokoli. To nejhlubší, nejšťastnější, nejtajemnější, nejvyšší, nejmilostnější, nejvnitřnejši, nejlepší... cokoli. Každý máme nějaké takové svoje nej...

A právě toto nej, které je člověku tak vzdálené a blízké zároveň, které je tak intimní, důvěrně známé a přitom záhadné, toto samotné nej je tou nejlepší motivací k zahájení i k provádění duchovní praxe.

Člověk by měl neustále tuto motivaci v sobě probouzet a připomínat si jí, protože jinak se z jeho praxe může lehce stát jen prázdná rutina bez významu. A nebo se mu přihodí, že podlehne volání svého nižšího já a jeho praxe se stane třebas i nebezpečným nástrojem naplňování světských a sobeckých cílů. Škála této zneužitelnosti a omylů je přitom opravdu široká...

Na rozcestí

Duchovní praxe, řádně prováděná, přináší zlepšení koncentrace a sebekontroly. Otevírá smysly a rozšiřuje spektrum lidského vnímání. Uvolňuje napětí a energetické blokády a má příznivý vliv na lidské zdraví. A v neposlední řadě také zvyšuje osobní výkonnost a umožňuje využívat skryté rezervoáry fyzických a duševních sil.

Toto jsou však jen jakési vedlejší účinky duchovní praxe. Velmi blahodárné, jistě. Ovšem, stanou-li se tou hlavní motivací, pak naše praxe veskrze prestává být duchovní.

Toto je například důvod, proč je dnes umění hatha-jógy nebo tai-čchi většinou lidí povážováno jen za jakýsi soubor fyzických cvičení pro zdraví a dobrou kondici. Nebo proč byl v Japonsku po dlouhá století Zen vyzdvihován místní válečnickou vrstvou samurajů, kterým zenové techniky pomáhaly stát se lepšími bojovníky. A nebo proč je meditace širokými vrstvami obyvatel moderního světa považována jen za jakousi relaxační techniku. Toto všechno svědčí o posunu, kterým duchovní praxe tak snadno pozbývá svůj posvátný status.

V této souvislosti pak i vyvstává otázka náboženství a sociální motivace k praxi. A rovněž proces, v němž se z každé praxe lehce stává jen jakýsi religiózní kult a společenský rituál.

Toto je další důležitý mylník a je třeba si v této souvislosti uvědomit, že duchovní praxe není náboženství. To je velmi důležitý fakt, který je často přehlížen. Mezi slova duchovní a náboženský je pak obvykle stavěno rovnítko. Něco takového je však velmi zavádějící a nepřesné.

Duchovní praxe a náboženství

Zkusím teď nastínit některé základní rozdíly, které odlišují náboženství od duchovní praxe... 

Náboženství je v prvé řadě velmi složitá a velká věc. Duchovní praxe se naproti tomu vyznačuje přímostí a prostotou. Náboženství je jakýsi obří konglomerát nejrůznějších pravidel, filozofií, vyznání a pověr, různých manifestací, rituálů a společenských a politických postavení. Duchovní praxe naproti tomu zůstává jen praxí.

V náboženství se vše určitým způsobem vztahuje k transcendentní skutečnosti. V duchovní praxi rovněž. Součastí složitého náboženského komplexu tedy může být (a často také bývá) i duchovní praxe. Ovšem, také nemusí. A zejména ve chvíli, kdy v praktikování určitého náboženství převládnou společenské či dokonce mocenské motivace a cíle, kontakt s transcendentnem se vytrácí. Zůstává pak již jen kult a vyznání. A pouhé vyznání není praxí.

Člověk, který dělá něco jen proto, že to dělají ostatní, nebo protože se to takzvaně má, nenajde nic doopravdy hlubokého. A stejně tak člověk jednající z bázně a strachu nebo s vidinou zisku a osobního úspěchu. Takový jedinec doopravdy není duchovně praktikujícím člověkem. A to, i kdyby za jeho počínáním stála celá tisíciletá tradice.

Naproti tomu však může nadále zůstavat praktikujícím určitého náboženství a poctivě následovat jeho normy, pravidla i světonázor s nadějí, že ho samotné vyznání přivede k cílům proklamovaným příslušnou náboženskou doktrínou. To je, myslím, velmi častá věc. Nakolik je však tento přístup spřízněný s upřímným hledáním bytostné podstaty člověka, to je otázka.

Duchovní praxe, naproti tomu, nic neproklamuje, neslibuje a nenabízí žádné cíle k dosažení. A ani neodkazuje k ničemu, co by člověk ve skutečnosti už dávno neměl. Jen připomíná, odkrývá a vrací se zpět k tomu, co už je člověku bytostně vlastní. Vede ho přímo k jádru věci a umožňuje mu nalézt to co v hloubi své duše nejvíce hledá. Tomuto něčemu přitom nedává žadný konkrétní tvar ani jméno, protože nic takového to ve skutečnosti nemá a mít nemůže.

Bezejmenné...

Cokoli jde popsat a vykreslit lidskými prostředky, to už svou samotnou dílčí perspektivou ani v nejmenším nevystihuje celistvou, všepronikající a v základu úplnou povahu lidského ducha. Jakékoli naše smyslové a intelektuální prostředky pro uchopení ducha přirozeně selhávají. Jsou zkrátka přiliš primitivní a nedokonalé na to, aby mohli postihnout onen svět absolutní dokonalosti.

A stejně tak člověk sám se nikdy nemůže stát pro druhé manifestací této základní esence a být druhým opravdovým chodícím bohem na zemi. Ať chce nebo nechce, zůstává pro druhé vždy jen vnějším fenoménem. A nedá-li si pozor, vlastním sebe-zboštěním může druhé příliš vzdálit od nich samých.

To pravé se skrývá jen uvnitř světa a uvnitř člověka samého. Člověk-bůh je důležitým vnitřním obrazem a hnací silou lidské víry v sebe sama. Je to archetypální odlesk božství kořenící hluboko v duši veřícího. A tam jedině by měl hledat jeho pravý obsah i každý praktikující. Uvnitř, nikoli vně. Nechat se inspirovat druhým, to ano, ale nakonec uvěřit ve skryté a po realizaci prahnoucí božství uvnitř sebe sama.

Nikdo a nic, co jen bruslí po povrchu našeho vnímání a co existuje jako objekt našich základních smyslů a intelektu, by se nemělo stát motivací naší praxe. Jinak se člověk snadno ztratí a z tak zvaně duchovního se lehce stane jen náboženské. Všechna slova, obrazy, písně, ale i lidské osobnosti tak mohou být vždy nanejvýš jen symboly a ukazateli cesty. Ukazateli a průvodci, které odkazují tam, kam musí nakonec vstoupit každý sám.

11. Cesta mysli (závěr)

I tato Hlubinná antropologie má status pouhého průvodce. Není to náboženství ani nástroj mých společenských ambicí a intelektuálního uspokojení. Je to návod a ukazatel. Průvodce, který se snáží nabídnout pomocnou ruku všem těm, kterým je to třeba. Ale zároveň i mě samému.

Jsem také jen prostým praktikujícím a hledačem své bytostné podstaty. A snažím se jí hledat a realizovat skrze každou dílčí činnost, z níž se skládá můj život. Pozorný čtenář tak jistě i v těchto řádcích odhalil kontury mé vlastní praxe.

To co zde praktikuji, je má osobní cesta mysli. Je to cesta, která formuje můj intelekt a vede ho do končin, jež ho nakonec přesahují. Musí tedy být jasné, že zde nejsem a nikdy ani nebudu sto říci vše co bych si přál a vysvětlit skutečnou podstatu sdělovaného. Až tam, zkrátka, mé schopnosti nesahají.

Místo toho, kdykoli dospěji na hranice svých slov a chi jít dál, udělám onen rozhodný skok za ně, za slova. A pak už nadále nic není tak, jak jsem si do té doby myslel. Slova samotná ztrácejí svůj význam. Nebo, lépe řečeno, svůj význam teprve opravdu nalézají, pročež se rozpouštějí ve svém vlastním obsahu.

Sám tedy nakonec vždy slova ochotně zahazuji a nikdy jim nepřikládám větší důležitost než je třeba. Protože stejně tak, jako oheň, jsou slova dobrý sluha, ale velmi špatný pán. A kdo je bere přespříliš vážně, tomu mysl ztěžkne a potemní.

A tak by měl k mým slovům obezřetně přistupovat i kdokoli, kdo s nimi zde přijde do styku. Neupínat se k nim, ani se nad nimi příliš nepohoršovat. Jen je použít a pak odložit. Vzít si z nich jen to co je mu užitečné. A to co není, to jen shovívavě přehlédnout. Vytvořit si vlastní cestu. Přemýšlet svým vlastním způsobem. A vytvarovat svůj intelekt v duchu vlastní přirozenosti. To bych upřímě přál každému hledajícímu.

Člověk

Já osobně si ve svém intelektuálním bádání a sdílení beru střípek odsud a odtamtud. Učím se z vlastních zkušeností a tvořím si sám stezku svého myšlení, po které se ubírám. Nejsem žádný duchovní mistr, ani šaman či jiný profesionál v oblasti spirituality. Jsem jen někdo, kdo slyší svůj tajemný vnitřní hlas a na koho tento hlas křičí tak neodbytně a hlasitě, že prostě nemůže jinak, než ho následovat.

Ale zůstávám přitom cele člověkem. Člověkem s jeho podstatou, která je vskutku tím nejvznešenějším co jsem kdy byl schopen poznat. Ale také s jeho primitivní zvířecí přirozeností a temnými zákoutími vlastní osobnosti, které mi zas a znovu připomínají, že není dobré brát se příliš vážně.

Má cesta je bytostně lidská. Zůstávám zde a nesnažím se uniknout do jiných světů, jak jsem snad toužil dříve. Už nechci obětovat své lidství a prodlévat v blízkosti bohů, jak jsem si dřív přál ve svých velkých snech. Stát se naplno jakýmsi mediem hlasu numinóza a zcela zavrhnout sám sebe. To nelze. Něco takového je pro mě nejen vrcholně náročné, ale zároveň velmi riskantní. Moderní západní svět totiž nemá pro tuto cestu ve svém společenském uspořádání místo, ani přiliš pochopení. A bez pevné podpory druhých se zkrátka nelze plně a absolutně oddat transcendentním stavům bytí (tedy, pokud člověk nechce zbytek svého života prožít na společenském dně nebo v ústavu pro duševně choré).

Upustil jsem od této touhy. Jako středoevropan a moderní globální člověk v ní pro sebe nadále nevidím hlubší smysl, ani žadný podstatný společenský přesah. Jdu velmi obyčejnou cestou. Cestou člověka. Člověka, který žije svůj prostý život a jen se snaží udržet spojení se svou nejhlubší identitou. Snažím se žít plně a přitom být vždy připraven na smrt.

Žít upřímně a ryze. To mi stačí. A ví bůh, že něco takového je v dnešním zrychleném, konzumním a robotickém světě, v němž každý si v sobě neseme nesčetné stopy vnitřních zranění, vlastních prohřešků, i chyb předchozích generací, více než dostatečnou výzvou. A já si stále přijdu jako na začátku. Má bytostná podstata mi stále přiliš často uniká. Můj život tak co chvíli provází stud a lítost nad sebou samým. Opravdu jen těžko bych mohl být komukoli vzorem.

Přesto však nikdy plně nepropadám temnotě a klamu. Mám svou praxi a ta mě vytrvale přesvědčuje o tom, že cestu ke své bytostné podstatě znám. A nejen jednu, ale celou řadu cest. Cest, které jsem si sám odzkoušel a které jsem s léty osobně prověřil.

Věřím tedy, že navzdory mé vlastní maličkosti, může být má zkušenost druhým k užitku. A to i se všemi chybami a slepými odbočkami, které mou cestu provázely a nadále provází. Balím jí teď tedy do pytle slov, přivazuji na ni štítek Hlubinná antropologie a posílám ji dál. Nechť si z tohoto pytle každý vytáhne co sám uzná za vhodné…